Že oškrábeme a osekáme více jak sto let vrstev nátěrů, sádry a různých menších oprav štukem, bylo jasné. Původní hliněná omítka musela zůstat, jde o úžasný materiál. Že zachováme tuto omítku i na podvalovém stropě, se rychle také ukázalo jako skvělé řešení. Že je strop křivý, samá vlna? Že je na jednom místě vysoký 315 cm a o pár metrů dál jen 305? Prostě stará chalupa a křivé je v místnosti vše. Všechno zachováme, akorát vytvoříme nový, kompaktní povrch pomocí penetrace, nových štuků a vápenného nátěru. V tom jsme měli jasno. Ale ta podlaha… Podlaha se totiž v místnosti stala středobodem všech problémů. Vícekrát jsem si říkal, jestli jsme neměli staré fošny vytrhat, plochu vysypat polystyrenbetonem a až na této vrstvě udělat kari sítěmi armovanou betonovou vrstvičku, která dostane novou podlahovou krytinu. Na 4 cm silných fošnách uložených na trámech totiž měly stát kromě stávajících historických kachlových kamen i příčky. A pak se podlaha musela zrenovovat, vlastně zrestaurovat. Zvažovali jsme různá řešení, v místnosti s cca 3 metry vysokými stropy si lze dovolit ledaco. Nemá nyní smysl nudit textem o všech variantách, které se nabízely, a které jsme nakonec zavrhli. Jednou z nich bylo i postavení pódia a nová podlahová krytina. Bohužel jsme zvolili cestu nejnáročnější. Kvůli statice jsem si domů pozval souseda architekta, Pražáka, který si koupil kousek od nás starou chalupu. Chvíli skákal po místnosti jako šílenec, dupal, nakoukl na trám na jediném otevřeném místě podlahy u radiátoru, kudy šla dolů kdysi trubka kvůli novému topení a s opravou otvoru si již nikdo nelámal hlavu. Zkontroloval “stav červotoče“ a nakonec řekl, udělejte to tak. Podlahu zachovejte, bude luxusní. Řízněte si 2 fošny široké 10 cm a na nich příčky postavte. Ve dveřích nechte kousek fošny jako práh. Tahle podlaha udrží všechno. Pro jistotu ale ještě příčky zavěš na stěnu, abys měl úplně čisté svědomí... Zvolili jsme 10 cm široké pórobetonové příčkovky, jednoduše pro to, aby to prostě byla zeď, která se nedá snadno poškodit, prorazit. Žádný sádrokarton, žádné OSB či jiné desky. Bytelná zeď. Byť se počítá s tím, že příčky jednou zase zmizí a opět to bude velký obývák, až vybudujeme bydlení v podkroví. Proto také nesměly být v příčkách žádné rozvody a instalace. Veškerá nová elektroinstalace šla do starých stěn a stropu. První problém byl, že stará podlaha plavala jako paluba lodi, fošny byly sice přitlučené k trámům ručně kovanými hřebíky a chycené omítkou do stěn, ta však byla za dlouhou dobu u podlahy úplně vymlácená. Musely jsme proto omítku okolo stěn u podlahy až na cihly a kámen odsekat a cca 15 cm širokou spáru vybetonovat. Zároveň se odstraňovalo cca 100 let výmaleb a sekaly se drážky na nové elektrické a datové rozvody. Klasika. Původní omítky jsme zachovali, ale to znamenalo enormní spotřebu hodně ředěné penetrace (1:15 až 1:10 podle potřeby), výbornou zkušenost máme s hmotou nazvanou PD 28. A dokonce ani není oproti jiným penetracím tak drahá. Ano, za pět litrů jsme platili okolo 600 korun, jenže když si z obchoďáku přivezete běžně prodávanou hloubkovou penetraci, zjistíte, že se už nesmí ředit, a za 5 litrů zaplatíte okolo 300 korun. Prodávají vodu. Další oříšek bylo položení základu (10 cm širokých fošen tloušťky 4 cm) pro příčky. Spousta plastových i dřevěných klínků, abychom dosáhli roviny. Podlaha prošlapaná a zvlněná jako hladina rybníka. Pak se to na sucho zatížilo příčkovkami, chodili jsme okolo pomalu, patrně jako myšky, aby se nám vyrovnání nepohnulo. Následovalo podstříkání zatížených fošen nízkoexpanzní pěnou, ta se druhý den u podlahy odřízla všude, kde vylézala, a mohlo se začít stavět. Podruhé jsem litoval, že jsme starou podlahu nevytrhali, při kotvení příček na stěny. Vyřezávání a vysekávání drážek na armaturu do 10 cm širokých tvárnic neuvěřitelně zdržuje práci. Stejně jako vrtání otvorů do stěn a kotvení armatury chemickou kotvou. A nakonec ta spotřeba chemie i železa. Ale podařilo se, takže kdyby se třeba při zemětřesení podlaha propadla, příčky zůstanou na stěnách viset jako viselci. Samozřejmě se hlavně snížilo zatížení podlahy. Nosné stěny jsou v domě silné někde 60 cm, někde 90 cm, mohli jsme proto vrtat hluboko. Prostě prastará kamenná barabizna, kde se tu a tam zázrakem objeví cihla. Ale zpátky k podlaze. Poslední krok byla její renovace. Na začátku jsme sice uvažovali o jejím zakrytí před stavebními pracemi, jenže… Podlaha byla před cca šedesáti lety zalita jakýmsi horkým voskem, ze kterého se postupem let stal doslova kámen. A jelikož jsme zvolili vápenné štuky a vápenný nátěr, vápno je žíravina, která nám s voskem dost pomohla. Problém ale představovalo takzvané “super flexibilní“ lepidlo, to když totiž na dřevo ukápne a ztvrdne, je to kámen, který nejde odsekat. Zlatý STANDARD, ten se dá odstranit ručně špachtlí. Ale v prostoru, kde se očekávají vibrace a pnutí (fošny jsou přitlučené starými ručně kovanými hřebíky k trámům) a podlaha se hýbe, je flexibilní lepidlo nezbytné. A že ho padlo. Broušení tedy začalo se zapůjčeným průmyslovým vysavačem, na který jsme napojili ruční brusku na beton s diamantovým kotoučem na stavební lepidla. Kam se kotouč nedostal, bylo třeba sáhnout po úhlové brusce (u stěn) a v rozích dokonce po dlátu. Následovala na vysavač napojená bruska excentrická s odsáváním, kdy brusné kotouče “prolétávaly komínem“, jak se lidově říká, jako toaletní papír. Ten tvrdý vosk prostě nešel dolů. Ale musel. Navíc bylo třeba na každém místě, kde se objevil ručně kovaný hřebík, sáhnout po úhlové brusce (lidově flexa). Teprve když bylo možné použít jemnější brusné kotouče na dřevo, bylo vyhráno. Jenže následovalo spárování a přebrušování. Zapůjčený vysavač i brusky byly značky FESTOOL, což zde snad nikdo nemůže vnímat jako skrytou reklamu. Jde o tak kvalitní a drahé věci, že si je zakoupí jen nejnáročnější profesionálové. Naštěstí tuto techniku vlastnil náš známý a na zápůjčkách jsme oproti půjčovně hodně ušetřili. Jelikož fošny mají pero a drážku (původní majitelé určitě nebyli před sto lety žádní chudáci), zvolili jsme hmotu, která se po uschnutí chová tak trochu jako guma, prostě je pružná a nepraská. První aplikace spárovací hmoty smíšené s pilinami z broušení podlahy vlastně místy do druhého dne téměř zmizela. Jak se hmotou vyplňovaly praskliny, propadala se, a spárovalo se znova. Teprve po třetím spárování bylo možné brousit. Pak znova přespárovat a znova brousit. Potíž je, že jde vlastně o experiment a teprve uvidíme, jestli nebude po čase třeba oslovit truhláře, spáry vyplnit dřevem. A spárovací hmotu použít znova, ale v menší míře. Nakonec jsme nainstalovali zárubně, ke stěnám dřevěné podlahové lišty, podlahu natřeli válečkem olejovou lazurou s tvrdícím voskem, otevřeli ventilačky, prostor zabednili kvůli kočkám a odjeli na týdenní dovolenou. Na přiložených fotografiích je stav po návratu. Jako bonus nám zůstala stará kachlová kamna, která ale ještě musíme nechat opravit.Nelitujeme, ale příště bych se přiklonil spíše k pódiu a v případě stropu k podhledu. Byli jsme papežštější než papež, jak se lidově říká, a vše původní, co šlo, jsme zachovali. Památkáři by rozhodně měli radost. Teď nás čeká ladění detailů. A finance? Hrubým odhadem jsme za veškerý materiál včetně elektroinstalací, nářadí a zápůjčky strojů zaplatili okolo 150 tisíc korun. Kolik jsme ušetřili za práci, nevím, to ať si každý odhadne sám podle toho, kolik kdy za co platil řemeslníkům a stavebním firmám. Určitě by se to dalo vměstnat i do nějakých tabulek.Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
